Články

Od startu do cíle nás čeká 42,2km a přes 300 výškových metrů. Loni se s tímto náročným profilem popralo rovných 99 běžců. Letos určitě padne stovka.

Popáté v řadě za sebou zavírám pomyslný chřibský běžníček, který jsem "začínala psát" na začátku srpna. Dělám to s nejlepším vědomím a svědomím, že se nedalo pro zdárné absolvování této akce udělat víc. Jestli to bude stačit se ukáže v sobotu v Olšině (na asi 36. km). Stačit především na to, aby byl průběh pohodový a cíle bylo dosaženo ve zdraví. Výsledný čas je "až" na třetím místě. I když i na tomto mi trochu záleží. Za cokoli pod 3hod a 40 minut budu ráda :-).

Na začátku běžníčku byly kilometry v okolí Kostelce nad Orlicí, kde jsem byla i s dětmi na prázdninovém pracovním pobytu. Kromě běhání bylo na pořadu dne ale i cvičení, stabilizačně-mobilizační. Snaha naběhat nějaké kiláky nebyla směřována v tomto čase k této sobotě, ale k  pokusu zdolat Rusavskou padesátku. Tohle se podařilo a doufala jsem, že se taková zátěž nepromítne negativně v dalším běhání. Kupodivu mi to prošlo bez jakýchkoli komplikací, nějaké další pobíhání v závěru prázdnin na Vysočině jsem ukončila na Malém svrateckém maratonu ve Víru, kde jsem týden po Rusavě urthla na 32km trati třetí místo :-).  Taky dobrý. Moji oblíbenou Brněnskou 25 jsem letos neběžela. Důvod byl jediný. Nenašel se totiž nikdo, kdo by jel se mnou, tak jsem to nechala plavat. Zbylé potřebné kilometry jsem nabíhala v okolí KM, kontrolní půlmaraton ve Zlíně se také zadařil, týden na to ještě kopce v Beskydech, okolí Čeladné, Pustevny...

Poslední předmaratonský víkend jsem trochu zariskovala, a jestli to bude ku prospěchu věci se teprve ukáže. V neděli jsem se přeci jen na Čeladnou vrátila, abych vyzkoušela trať Ondřejnické patnáctky. Jela jsme přesto, že se od časného rána spouštěl déšť. Cestou tam jsem si myslela, že se to vstřebá a uklidní. To se ale nestalo a se startovním výstřelem se situace stále více zhoršovala. Profil zdejšího závodu byl velmi náročný. Po úvodním vyběhnutí místní sjezdovky jsme se táhlým klesáním proběhli až k Beskydskému rehabilitačnímu centru a odtud se začalo znova stoupat na nejvyšší vrchol Ondřejníku - na Skalku. Běh se postupně měnil v rychlejší turistiku, protože tohle se mi vyběhnout zkrátka nepodařilo. V lese v kopci navíc přibývalo oblačnosti, takže chvílemi se spoluzávodníci ztráceli v mlze. Lilo jak z konve, po úvodních deseti minutách na mě nebyla suchá nit. Naštěstí, díky neustálému stoupání jsem necítila i přes mokré oblečení žádné chladno, tak jsem byla v klidu. Když jsme se dostali k rozcestí a trať vedla stále nahoru na Skalku, přesně jsem věděla, co nás v posledním kilometru nahoru čeká, protože jsem tudy běžela už někdy před dvěma lety tréninkově... V lese se od té doby nic nezměnilo, kopec zůstal kopcem. Mezi 4. a 5. kilákem to zkrátka nechtělo nahoru běžet a každý metr mi připadal neskutečně dlouhý... Ale jak s oblibou říkám, každý kopec jednou skončí a je to lepší, než běžet po rovině proti větru. Na Skalce se to zlomilo a už zbývala pouze cesta dolů. To však pro mě není žádná výhra. Po několika stech metrech jsem začala ztrácet a tady mě dokonce předběhly dvě baby, evidentně z mé kategorie, s čímž jsem nemohla vůbec nic dělat. Jen hledět pod nohy, aby se to někde nesvezlo. Dolů tekly potoky vody, cesta byla hodně kamenitá. V jednu chvíli mě obešla zima. Tady zbývaly jen dvě možnosti. Buď teda zrychlit za cenu, že mě budou fest bolet nohy, nebo riskovat prochladnutí a třeba nemoc. Tak jsem se rozhodla pro tu první. Abych neprochladla, zrychluji. Dostala jsem se až k tempu kolem 4:25, což je velmi rychlé přesto, že to bylo v klesání. Chata pod Ondřejníkem je na dohled a pak zbývá už asi jen tři kiláky po rozbité asfaltce, stále mírné klesání. Valím, jak to jde. Malé zaváhání na špatně označeném rozcestí, ale člověk za mnou volá, že dál to vede rovně... Sjezdovka po dalších dvou kilometrech. Sbíhá se ne přímo, trasa je vymlíkovaná, jinak by se lidi v tom seběhu asi přerazili. Mokro je všude, navíc velká spousta pozůstatků po ovcích, které se tu za normálních okolností pasou :-). Po proběhnutí cílem ani nezastavuji, ale mažu k autu, kde mám zásobu suchého oblečení. Hlavně rychle, než bude pozdě. Kosa je pořádná, kolem 8°... 

 Na Skalce.

S odstupem skoro tří dnů se naplnilo očekávání. Vypadá to, že jsem to přežila bez následků v podobě nachlazení, jsem ale majitelem bolavých nohou a to všechno tři dny před "vrcholem sezóny". Do soboty ale ještě dosti času se bolenoha zbavit.

Přede mnou je poslední proběhnutí, poslední asi dvanáctka, kterou uskutečním ve středu ráno. Pak zasloužený odpočinek až do sobotního dopoledne. Přijďte se podívat, povzbudit, buď v 10.30 na dráhu altetického stadionu, nebo kdekoli po trati maratonu - Trávník - Střížovice - Kvasice - Nová Dědina - Tabarky - Kostelany - Bunč - Zdounky - Olšina - Šelešovice - Jarohněvice - Vážany. Cíl opět na atletickém stadionu.

Po celé dopoledne od 9.30 až do 12.30 budou na dráze sportovat děti a od 10.30 se poběží dětská maratonská štafeta na dráze. Přejte nám pěkné počasí!



Komentáře