Články

Kolik z vás svátek svatého Valentýna neuznává? A jáříkám „proč ne, jenom ať je.“ Je mi úplně jedno, že jde o svátek americký, podstata pro mě je však jiná. Jde o mediálně známý svátek, který je i v obchodech nepřehlédnutelný, což je dobře, protože stačí když si jeden ze sta, jeden z tisíce všimne a ten den dá svému protějšku o polibek, pohlazení navíc, jestli koupí kytičku, srdíčko z lásky – to je přesně ten důvod, proč to má smysl. Jsem absolutním zastáncem názorů, že LÁSKA JE JEDINOU NADĚJÍ TOHOTO SVĚTA, že ZA PENÍZE SI KOUPÍŠ SEX, ALE NE LÁSKU atd. atd. ... a tímto bych chtěla pozdravit všechny materialisty. Mám pro ně totiž vzkaz „běžte se jen tak podívat do nemocnice, kde na vlastní oči uvidíte, že bankovní konto vám zdraví mnohdy nezachrání a když pak přijdete domů a podíváte se svému protějšku do očí, moc dobře budete vědět, proč tam je. Samozřejmě nechci všechny naházet do jednoho pytle, ale každý, kdo se někam žene, by se měl na chvíli zastavit a nadechnout. Jak si můžete být tak jistí, že tady zítra budete?

Mít někoho rád, milovat, co může být krásnějšího. Všechno je to jenom v nás. Láska je jediná podstata a smysl života. A proč to sem tak mohu napsat? Ptala jsem se. Ptala se, vedla rozhovory se staršími lidmi -počínaje „čerstvými“ důchodci až po důchodce „profíky“. Stěžejní otázka pro mne byla: „Když se teď ohlédnete za svým životem, co je v životěnejdůležitější?“ Odpověď zněla. „LÁSKA.“ Dceři od mala říkám, že největší láska na světě, je láska mateřská a přitom je strašně důležité najít lásku, se kterou je možné sdílet dobré i zlé, pomáhat si když bude ten druhý nemocný atd. atd. Vlastně by se dalo říci, že najít lásku na dlouhá léta – na zbytek života ježivotní výhrou.

Sama jsem měla to štěstí, že jsem lásku poznala. Navždy budu vděčná za to, že mohu vzpomínat na okamžik, kdy jsem při velkém úklidu v domě okna leštila třikrát tak dlouho, než jsem si uvědomila, že bych se mohla vrátit zpátky na zem a pokračovat na dalším okně. Že jsem zažila nechutenství u talíře, na který jsem se usmívala; nekončící kreativitu; probděné noci, po kterých člověk vstal plný energie; okamžik, kdy jsem vezla ráno dceru do školy a ze zadní sedačky znělo „mami, ty si mě dnes bereš sebou do práce?“ a když jsem se vracela, tak už to byl jen dodatek „mami prosím tě, už to nepřejeď“; chvíle, kdy jsem musela těžce předstírat, že rozhovor s nějakou osobou vnímám, i když udržet myšlenky vůbec nebylo možné. Byly to dny, týdny, měsíce, kdy si člověk sám pokládal otázky „co se to děje, jak to, že se všechno tak daří, jak to, že jsem se najednou zastavil a přestal ve svém životě hledat, jak je možné, aby fungovala tak neuvěřitelná shoda okolností a vše do sebe zapadalo jako puzzle?“

Pořád jsem to chtěla analyzovat, přijít na kloub tomu, že najednou nemám vše pod kontrolou tak, jako dřív a přitom se neskutečně dařilo. Přišla mi pak do hlavy jedna myšlenka. „Je moc dobře, že na to nemůžeš přijít,že nedokážeš najít ta slova, která by vyjádřila co cítíš, protože tím se vše stává jedinečné a to znamená, že už ti to nikdy nikdo nevezme.“ Chtěla jsem tím svým pocitem všechny nakazit a přála jsem si, aby se třeba jen zlomek toho, co cítím šířilo jako lavina. Tolik věcí, záležitostí, vztahů mezi lidmi by se tím vyřešilo. Proto mojí životní filozofií navždy zůstane smysl v boji za lásku.

Každému z vás co ji teď prožíváte ať už v jakémkoliv stádiu, věku přeji, ať si ji co nejvíc užijete. Ti, kteří ji hledají, těm ze srdce přeji ať ji mají příštího Valentýna s kým oslavit a těm, kterých se to absolutně nedotýká přeji, ať je to potká a ať pak z toho nejsou zaskočeni, protože jim to může úplně změnit život.


                                                                                                                                                                                                   Pavlína Králová

 

 

Publikováno 14. února 2013 V Kroměřížském deníku.



Komentáře