Články

Za posledních dvacet let se údajně nestalo, že by poslední únorovou sobotu nepřálo pořasí. Hodně se diskutovalo, jak to ten Ondra Němec v Prusinovicích dělá. Jak je možné, že pokud tedy náhodou nehřálo slunce, tak alespoň nepršelo... Letos byl ale už z podobných dotazů zřejmě unaven a jak mi sám asi tři dny před závodem řekl, "přimlouvat se tentokrát nebude, ať si to běžci hezky užijí a že to bude rozhodně parádní zážitek a ještě lepší podívaná...".

Teď však zase vážně - vypadá to, že změna je život a že na počasí jsme stále, díkybohu, všichni krátcí. Za posledních několik dnů jsme se přesvědčili, že se zima nehodlá vzdát bez boje a asi poslední bitva opravdu stála za to. A to je dobře. Dvacátá Rohálovská desítka tentokrát rozhodně nebyla, jako obykle, jarním závodem.

Změna se letos netýkala jen počasí, z důvodu frekventované objížďky za Holešovem byla trať úplně jiná, trochu delší. Z desítky se tedy pro letošek stala výjimečně dvanáctka. Moje trénování, jestli se tomu dá takto říct, bylo všelijaké, už delší čas nedodržuji nějaké konkrétní plány, běhám podle času a nálady a jak jsem postupně zjistila, funguje to, tak proč to měnit... Zrovna třeba minulý víkend se po mě přešel nějaký vir, moc šancí neměl, ale i tak mě vyřadil na nějaké 3 dny z běhu a když jsem ve středu stěží pokoušela uběhnout alespoň 5 kiláků v hvězdném lese, celkem jsem pochybovala o nějakém lepším sobotním čase.

Ovšem celý páteční den a především sobotní ráno předčily i ty nejdivočejší představy o počasí, které bude doprovázet dvacátý ročník Rohálovské desítky. Už cesta do Prusinovic byla opravdu zážitkem. Nakonec ale jsme na místě včas a vypadá to, že nejsme sami! Myslela jsem si, že hodně pravidelných účastníků tohoto klání by si tuto záležitost i v extrémních podmínkách nenechalo ujít. A nemýlila jsem se :-). 324 závodníků se rozhodlo nezůstat doma a proběhnout se hezky z Prusinovic do Dřevohostic a zpět. Přes to, že trošku sněžilo a pofukovalo :-). Běhat v pěkném počasí umí každý, ne?

 
   

Prezentace do hlavního závodu probíhala v místní tělocvičně. Už jsem se nedávno zmiňovala o tom, že taková prezentace je hodně příjemná, protože se tu podaří potkat hromadu moc milých lidí na jednom místě. Čas však utíká a je potřeba provést poslední předstartovní přípravy a rozhodnout, které botky budou dnes ty pravé... I přes nechápavý pohled mého mužíčka vítězí Adizero Hagio... (pro nezasvěcené - moje lehoučké silniční speciálky). Dopředu mohu prozradit, že to byla jednoznačně dobrá volba :-).

 

Vypadá to, že se na lepší počasí čekat nebude. Kuba Hřib mi ještě vysvětluje, proč se nakonec rozhodl běžet také (přes to, že v pátek odpoledne o startu neuvažoval), prý má rád turistické pochody či co a prý že to tentokrát pod hodinu určitě nebude a je dobré jít našim malým atletům příkladem :-). To každopádně. Pokus o zapnutí zázračných hodinek nevyjde, kvůli vybité baterii... Nesmutním kvůli tomu, nejspíš by mě neustálá kontrola tempa beztak otravovala. Takhle to bude na pocit. Úderem poledne se dáváme do pohybu, o přepálení začátku se tentokrát nedá hovořit. Cesta se nemusela kvůli závodu vůbec uzavírat, je totiž díky sněhové nadílce pro auta zcela neprůjezdná. Chvilku přemýšlím, jestli čelo závodu muselo pěšinu prošlapat, pokud ano tak jim za všechny pěkně děkuji :-). Krátce po vyběhnutí z Prusinovic se do nás opírá silný vítr, více zprava. Navíc nekonečné husté sněžení, místy zcela bílo. Přemýšlím a srovnávám, jak hodně fučelo na Lysohorce, takto ale asi ne, to by byl závod bez diskuze přerušen. Zde ale není Lysá hora a tak běžím, jak to jde. Sil je prozatím dost, předbíhat se ale moc nedá, nerada bych je všechny poztrácela zbytečně na začátku. Mimo stopu je po kolena, místy určitě i více, sněhu. Pády nejsou vůbec výjimečné, naštěstí se ale závodníci rychle sbírají bez následků. A také doufám, že si nedoběhnu pro odměnu v podobě obrny pravého lícního nervu, pravou půlku obličeje přestávám brzo cítit :-). Táhlé stoupání je kupodivu brzo za námi a sbíháme do Dřevohostic, cestou tady se pokoušíme uvolnit místo vracejícímu se čelu závodu, nemají to, hoši, vůbec jednoduché. Po pravdě si nedovedu představit, že bych běžela v krátkých kalhotech, třeba jako Honza Kreisinger nebo ještě jeden dobrodruh, který si k trenclím vzal pouze tílko... Taky musím říct, že málokdy je cítit vítr v zádech. Protivítr teda vždy. Ale po vyběhnutí z Dřevohostic, se vítr opřel do zad takovým způsobem, že už to pak běželo skoro samo. Tak to je parádní běh. Chvilku nechápu zapadlou sanitku, patrně uzavírala startovní pole, na zpáteční cestě zapadla... Snad ji nebude nikdo potřebovat. Prusinovice na dohled. To nám to dneska ale rychle uběhlo, hodinky mi nefungují a tak přemýšlím, jak to bude vypadat s časem. Úplně původní odhady dostat se pod jednu hodinu jsem zavrhla hned na startu. Gentlemani mi utekli (Kuba Hřib - tak to bylo jasné, že mě v tom nechá, a s Richardem Petlachem se také pomalu přestávám měřit, sice na začátku dělal ramena, že poběží se mnou, ale nakonec to nevyšlo). Alespoň, že se vrací pro mě můj mužíček a posledních sto metrů mě povzbuzuje do finiše. 1:02:43 znamená celkově 163 příčku absolutně a jak jsem si již zvykla, ve své kategorii si odvážím bramboru... :-).

   
   

Po rychlé sprše ještě krátké posezení v kulturáku, guláš opravdu neměl chybu. A protože je hromada hodin a jarní prázdniny v plném proudu, zvedáme pomalu kotvu a vracíme se. Letošní ročník byl obzvláště vydařený! Tak zase za rok, Ondro.



Komentáře