Články

Můj milý běžníčku... Ne vždycky musí být běhání radostné, jak jsem se zase po delším čase při sobotním oseckém 1/2 maratonu přesvědčila. Chvilku jsem přemýšlela, jestli je vůbec o čem psát. Ale nakonec jo. A příště bude líp...

Únava po Lysohorce již odezněla a příprava na maratonské jaro je v plném proudu. Letos na jaře dávám výjimečně dva maratony. Pořadové číslo deset ponese Vídeňský maraton a to už 14. dubna. Jedenáctým mým maratonem pak bude Pražský.

Třetí březnová sobota patřila půlmaratonu v Oseku nad Bečvou. Po loňské premiéře zde, kdy se zadařilo zaběhnout zdejší rovinatou a pěknou trať bez potíží pod stovku za krásného jarního slunečného dne, letos byly podmínky poněkud jiné. Ještě ráno to vypadalo opět na hezký den, i když mrazivý. Na krátký rukáv to nebylo, ale to zas až tak nevadilo. Po prezentaci se slunce kamsi schovalo a začaly poletovat sněhové vločky. Před startem vládla vynikající nálada, i přes to, že mi teď a v podstatě už v průběhu týdne bylo jasné, že nemohu tentokrát očekávat útok na osobní rekord. Poslední dlouhý běh minulý víkend jsem nevyklusala, čímž se regenerace po něm značně zpomalila a následky jsem stále cítila.

   

Odhady na výsledek jsem i tak měla celkem odvážné a úspěšné by bylo se přiblížit ke stům minut, tajně jsem ale doufala v ještě míň. Ríša toho v týdnu moc nenaběhal, jak se sám zmínil, a tak se domlouváme, že to dáme tentokrát spolu. Nepochybuju, podle toho, co předvedl před 2 týdny ve Zlíně, o jeho stále rostoucí kondici a zlepšování. Již se s ním nemohu srovnávat. Takže rozbíháme spolu a myslím, že i v rozumném tempu. S odstupem vidím, že tohle tempo - 4:40-45/km, bylo nad moje spoučasné možnosti. Ríšovi tento rozběh ale velmi vyhovoval, protože na třetím kilometru jsem ho propustila a on jako hoch velmi poslušný (jak o sobě tvrdí), se mi začal postupně vzdalovat. Ještě tak do osmého kiláku střídavě s někým běžím, pak už sama. Cestou do Lipníka chumelilo proti nám, z Lipníka svítilo pro změnu slunce a tohle se dvakrát zopakovalo. Po prvním okruhu cítím, že je něco špatně. Neběží se mi dobře. V nohách cítím minulou neděli, celkově se mi špatně dýchá, běžím sama, nebaví mě to, chvilkama mě píchá v boku, mezi 13 - 14.km dokonce na okamžik přecházím do chůze... přemýšlím, kdy se mi něco podobného přihodilo. O pozitivním splitu si mohu nechat jen zdát. Zpomaluju, hlava nechce běžet dál. Trápení však není konec, začínají mě předbíhat lidi, které jsem předbíhala já v první půlce, a to je hotovo. Poslední 4 kilometry vypouštím zcela, boj skončil, přecházím definitivně do klusu, nemá to dnes cenu, než si přivodím nějaké zranění. Částečná úleva v cíli, že je to za mnou. Kdybych bývala byla rozběhla pomaleji, skončím se stejným výsledkem a s lepšími pocity. Ale co by bylo kdyby. Ono neuškodí si to občas připomenout. Jo, ještě Radim si teď stěžuje, že o něm nikdy nic nenapíšu. Tak si to představte: Radim se rozběhl a stylem start - cíl urval s časem 1hod 24min 39vt absolutně šesté místo. Doteď tady dělá ramena, jak se mu to podařilo, i když ho stejně bolí nohy a chce, abych mu je zatejpovala, ale já mu je nezatejpuju, dokud si je neoholí, protože jinak by mu skvělý kineziologický tejp stejně nedržel. A masírovat ho taky nebudu! Ale je vážně skvělý, svůj první půlmaraton zvládl tak dobře, no řekněte... A pořád tomu nemůže uvěřit :-).

   

Díky chladnému počasí se závěrečné vyhodnocení odehrálo v zázemí restaurace U splavu, což rozhodně neubralo na skvělé atmosféře, naopak. Zvláštní poděkování patří jednoznačně Lence Kolmanové, která přijela i s Eliškou jen se tak podívat a během tohoto podívání pořídila hromadu pěkných fotek.



Komentáře