Články

Pokud nenapíšu několik řádků dneska, už se k tomu nedostanu. Včera jsme se byli proběhnout. Sice to bylo trochu dál, než obvykle, ale občas se musí vyzkoušet i něco jiného. I když jsem se do této záležitosti nijak zlášť nehrnula, přeci jen jsem si to rozmyslela. Když jsem se ale chtěla slavnostně přihlásit na INOV8 Hostýnskou osmu, zjistila jsem, že je závod vyprodán. Několik dní nato jsem se jako náhradník do startovní listiny nakonec dostala :-). Tak dobrý.

Na účastníky 2. ročníku této akce čekalo 62km a převýšení 2 500m v kopcích Hostýnských vrchů. Start a cíl byl v Rajnochovicích. Závodníci s ambicemi na příčky nejvyšší zvolili taktiku start - cíl, jinak to není možné, aby se někomu podařilo zvládnout tuto trať za 5hod a 46min...

Vytrvalý déšť z páteční noci, k ránu ztrácel na síle, přes to ještě ráno v Rajnochovicích slabě pršelo. V okamžiku startu byl však klid. Osmá ranní dala do pohybu několik set účastníků letošního ročníku INOV8 Hostýnské osmy. Časový limit byl 18,5 hodiny.

První metry vedly po silnici a kopírovaly červenou turistickou značku, poté doleva a dál do lesa, první nefalšovaný hostýnský kopec ke Kuželovu památníku dále směrem na Lázy, kde se nacházela první kontrola. Červenou turistickou trasu měníme za zelenou a přes Háje a Čečetkov pokračujeme směrem na Bludný. Tato část je velmi příjemná, dá se dokonce i běžet, ono, je to pořád začátek a v zásobě máme ještě plno sil. Běžím s Richardem, každý však za sebe. V tréninku na H8 jsme naběhali nějaké kilometry ve Chřibech i v těchto místech, tak víme co nás čeká. Tedy, abych byla přesnější, Richard to ví, protože zná celou trasu, já tak asi dvě třetiny. Z Bludného je překrásný rozhled. Fotku jsme pořídili tady před 3 týdny, kdy jsme zde probíhali, Včera nebyl prostor asi podmínky pro nějaké velké rozhlížení, bylo zataženo.

I když mám foťák s sebou, nevypadá to, že bysme se tentokrát zdržovali focením. Z Bludného směrem dolů a dále po individuálně značené trase se pokračuje seběhem dolů na Košovy a pak pro změnu zase nahoru už zase po zelené turistické trase na Vičanov a před Tesákem doprava dolů, zelenou střídá pro změnu žlutá nahoru na Čerňavu a Jehelník. Tohle luxusní stoupání si pro velký úspěch zopakujeme ještě jednou v závěru tohoto závodu (už nyní se na to těšíme). Nahoře na Jehelníku se osazenstvo druhé kontroly ohřívá u ohně :-). My však bez dlouhého zdržování míříme doleva z kopce dolů, seběh je zde příjemný, mezi stromy, měkký podklad, pořád s poměrně slušnou zásobou sil. Před námi je první občertvovací stanice na Chvalčově a zároveň 3. kontrola. Doplňujeme tekutiny, parádní meloun, čerstvé krajíce chleba se sádlem :-), banány, celkem se to hodilo. Jídlo si bereme do ruky s sebou, raději žádné velké zdržování, nebo ztuhnem. Dál směr Lesní školka, červená turistická cesta, výšvih na Obřany (slušné), zde kontrola č. 4. Zpět míjíme hromadu dalších, co s tímto krátkým, přesto nekonečným stoupáním zápasí. Nic neříkám a pokračujeme. Klapinov, moje veleoblíbené místo, dneska bez zastávky, není nikam vidět, zase hustě mrholí, už je to poněkolikáté, ale teď je to už celkem jedno, přemýšlíme, jestli jsme už v polovině, nejspíš ano. Na začátku se mi nepodařilo spustit zázračné hodinky. Ono tohle je také asi fuk, protože by mi beztak nevydržely měřit po celou dobu. Vypadá to ale, že skutečně "už jdeme domů". Teď ale znovu nahoru, tentokrát na Pardus a pak cesta z kopce na Rusavu ke druhé občerstvovačce a ke kontrole č. 5. Voda, melouny, banán... Dole na hlavní cestě na nás čekají první povzbuzovači :-) jmenovitě: Oťas, Laďka a Petr :-). Následuje část trasy, kterou neznám. Po červené na Stiborové boudy a Pod Lysinou (6. kontrola). V těchto místech nás dojíždí Radim. Ujišťujem ho, že je prozatím všechno dobré. Sice začínám mít jisté pochybnosti o dostatečné zásobě sil, ale přemlouvám se, že je ještě brzy. Před námi pořád půlka maratonu...

 

Povzbuzovači se prozatím přesunuli k rozcestníku U Dubu, příjemné povzbuzení :-). Míříme pod Ondřejovsko, v těchto místech dobíháme dvojici, lehké ujištění, že se nejedná o jednotlivce :-), oni nám však moc nevěří a chvíli se snaží srovnat krok. Tváříme se, že nám to ještě šlape, ale v mém případě už to není moc pravda. Po čtyřicátém kilometru mi začíná docházet, cítím to. Fyzické jde stranou. Je potřeba zapojit hlavu. A řekněme si upřímě, kolikrát se v jakémsi trénování, jestli tomu lze tak říkat, člověk dostane až sem, aby mohl zapojit hlavu. Když jsme se naposled někdy před třemi týdny do jakési takové fáze dostali, trénink jsme ukončili. Častěji si začínám pouštět hudbu, alespoň do jednoho sluchátka, abych slyšela Richarda. Už nic neříkám. Pod Oklukem míjíme 7. kontrolu. Cesta se opět zvedá, tentokrát na Holý vrch. Zde je to taková rychlejší turistika, ale i tak těsně pod rozcestníkem předcházíme jakousi chlapskou dvojici. Úsek ke Třem kamenům mi připadá milosrdný, dá se to alespoň proklusat, stejně tak na Tesák, běh střídá chůzi a naopak. Konečně Tesák, zde poslední občerstvovačka a předposlední (8.) kontrola. Doplňujeme zásobu vody a nějaká energie. Naši věrní povzbuzovači jsou zde :-) i s Radimem. Jen několik málo minut a vzhůru do posledních asi 11 kiláků. Pro velký úspěch opět šplháme na Čerňavu a Jehelník. Tady se Richard ohlíží, mám pocit, každých deset metrů, jestli mě někde nepoztrácel. Už vůbec nemluvím :-). Vypadá to, že je na tom Richard pořád dobře, minimálně líp, než já :-). Snažím se ho pořád držet. Míjíme nebo jsme míjeni hromadou dalších účastníků. Každý toho, a je to znát, má asi tak akorát dost a to nejlepší nás teprve čeká. Z Jehelníku tentokrát doprava na Kelčský Javorník, to je pořád taková pohodička. Z Kelčáku však vede k cíli jediná cesta a to směrem dolů... Informace, kterou dostáváme tady na 9. a poslední konrole, že je to dolů necelá pětka, je ale mylná. Dolů je to totiž sedmička a je opravdu výživná. Je to tak. Do kopce by se po tolika kilometrech šlo mnohem snázeji, než z něj. Seběhy nejsou zrovna mojí nejsilnější stránkou a doplácíme na to, všechny, co jsme v posledních stovkách metrů předešli nebo snad předběhli, nám teď ukazují záda. Tady máme co zlepšovat. Ale i tento kopec jednou skončí a vypadá to, že je to blízko :-). Ještě kolem Šaumburku a dál pořád lesem. Tady to trochu známe. Tento závěr je skutečně nekonečný. Bolí už každý krok. Konec lesa je na dohled, vbíháme na silnici a už jen zrychlit do finiše :-). A je to tu po 8hod a 30min jsme v cíli!

Fotografie z vyhlášení nemohu bohužel poskytout, protože jsme se k vyhlášení dostavili pozdě. Celkově týmy Bike triatlon Morkovice a Nejlepší fyzioterapeut obsadily absolutně 74 a 75 místo. Richard bral ve své kategorii 38. místo a já v té své jsem byla 3. Takže za rok! Kdo jde s námi, hlásí se někdo dobrovolně, nebo mám snad vybrat???



Komentáře