FyzioSport Mgr. Jitka Stehlíková

Ano je to tak "obětovala" jsem skvělou běžeckou akci v podobě Olomouckého půlmaratonu za podnik úplně jiný, pro mě v poslední době neobvyklý. Ne že bych zanevřela na kolo, ale letos jsme moc naježděno opravdu neměla, ale protože mě nesmírně (po loňské zkušenosti) lákala celodenní projížďka skrz Beskydy, neváhala jsem ani chvíli. A kdo v sobotu 18. června do Kopřivnice také přijel, určitě nelitoval. Podařilo se nám dorazit už v pátek večer, vyzvedli jsme startovní čísla, mapy a trika a dokonce jsme měli takové štěstí, že jsme zaparkovali kola přímo v místě sobotního startu. Odpadla tedy starost na noc kola pracně z auta sdělávat a v sobotu ráno. Dodatečně ještě jednou skvělému pořadateli děkujeme!!!

Sobotní ráno, ještě na Čeladné, bylo jako vymalované, cestou do Kopřivnice se sice obloha trochu zatahovala, ale co, mám přece úplně novou pláštěnku, tak kdyžtak vyzkouším, jestli mi bude dobře sedět :-). Ještě vyzvednout kola, trochu dovybavit, startovní číslo, brašnička na řidítka, mapa, pití, svačina (!) apod. A potom už pěkně na start. Na stadioně bylo shromážděno už velké množství lidí, takže nezbývalo, než si najít nejlepší startovní pozici. Radim se zkoušel proklestit si cestu dopředu, já jsem se držela poněkud na druhé straně startovního pole, přesně tam, kam patřím :-). Po nás však na start přišla ještě hromada lidí, takže jsem si své místečko musela hledat ještě dlouho během cesty.

Pohled ze shomaždiště na shromaždiště :-) chvilku před startem

Trasa byla letos zbrusu nová, a protože touto stranou jsme ještě nikdy nejeli, celkem jsme se těšili na nová beskydská zákoutí. Hned po zahájení jsme se vydali do prvního stoupání a přiznám se, že již zde jsem měla první potíže, které pramenily z nedostatku zkušeností jízdy v takovém množtví lidí. Když totiž přede mnou kdosi zaváhal a z kola šel dolů, nezbývalo mi nic jiného, než slézt také a než jsem se odhodlala zpět nasednout, raději jsem kus šla pěšky a ignorovala vtipné poznámky ("slečno, vy už neůžete?" :-) ).

Obvykle je Štramberk z Kopřivnice vzdálen několik desítek metrů, prakticky jedno městečko do druhého přechází. My jsme však museli našlapat asi deset kilometrů, abychom si mohli prohlédnout jeho dominantu - Štramberskou trúbu, i když jen z dálky. Nevadilo, stačila i ta dálka, máme to tu moc rádi, je to jedna z našich oblíbených zastávek, pokud na Beskydsko míříme.

Přes Žilinu :-) jsme zamířili nad Nový Jičín a dále na Svinec (546m), kde na nás čekala první tajná kontrola. Byla tak dobře utajena, že ji nebylo možné přehlédnout.

Odtud vcelku pohodlně zas dolů z kopce do Kojetína :-), kde na vcelku ještě čerstvé účastníky čekala první oficiální kontrola K1, zaplnili jsme tedy první kolonku pro razítko, na kolo jsme vyfasovali Uax rybičku (já několik), dali jsme lehkou sváču, zalili ji pivem :-), udělali potřebnou fotodokumentaci a odrazili.

Peťa s Uax slečnami :-) 

K1 

Pohled na hrad Starý Jičín (není moc vidět)

Můj věrný průvodce Petr :-)

To jsem já :-)

Musím říct, že mezi K1 a K2 jsem si cestu konečně začala "užívat", většina lidí byla totiž přede mnou a kolem dokola téměř nikdo. U pramenů Zrzávky jsme zaplnili druhou kolonku a po K2 jsme plynule bez většího odpočinku pokračovali dále v naší cestě. 

Tak vyjížďka nebo procházka?

Zasloužený odpočinek nás čekal až na třetí kontrole, kde jsme si dali polívku, já k ní zbytek toustu, který  jsem ještě stihla ráno nachystat a také samozřejmě třetí razítko. Odtud vedlo slušné stoupání na Santov (615m) - Ptáčnici (815m) - Lušovku (835m) - Vsackou Tanečnici (911m).

Jediný z úseků, který jsem bezpečně poznala byla cesta na Čarták a kolem horského hotelu Soláň, protože jsme zde byli na krátký okamžik na podzim. Odpočinek se ale nekonal, raději jsme buchli razítko a jeli dál, naším cílem byla totiž až šestá kontrola a k té zbývala ještě dlouhá cesta.

Vysvětlení našeho podivného úsměvu: dostáváme info, že Radim je už v cíli...

Přes hřeben Soláňě (845m) jsme popojeli dále, rozhodujem se pro lehký sjezd do Horní Bečvy. Jak jinak. Popravdě řečeno, jsem pod tímto pojmem očekávala pohodlnou asfaltečku. Čekal nás však jakýsi makadamový povrch, nezbývalo nic jiného, než ho sjet, protože pěší túra dolů se mi zamlouvala ještě méně. Dolů jsem dorazila v mírné křeči z permanentně stisknutých brzd.

Ještě krátká porada o dalším postupu :-)

Po jízdě z kopce dolů, nás nečekalo nic jiného, než opět stoupání, tentokrát k chatě Martiňák. A musím říct, že jsem si opět dala do těla, napůl pomalu v sedle, napůl pěšky :-). Narozdíl od hostince u Bušů (K3), nás tady čekala moc milá obsluhující paní, která měla v nabídce dokonce i turistické známky (dárek pro Sašika, je jejich velký sběratel). Neměli jsme však v plánu se tu více zdržet, protože nás pomalu začal tlačit čas, blížila se totiž devatenáctá hodina a do K6 ještě pár kilometrů zbývalo. Navíc bylo pořád podezřele zataženo a tudíž šero. Zaplnili jsme kolonku pro páté razítko a pokračovali dále. Příjemná cyklostezka vedla téměř na Pustevny, po červené terénem jsme však neodbočili, místo toho jsme sjeli až k silnici a znovu stoupali k našemu sobotnímu cíli - k šesté kontrole.

Na Pustevnách jsme místo plánované zastávky na jídlo (nebylo téměř kde se v tuto pokročilou dobu najíst) dali kofolu v bufetu, šesté razítko, turistickou známku :-), suché převlečení, pláštěnu z důvodu houstnoucího deště a ve 20hod po cca 105km opouštíme oficiální drtičskou trasu.

Cesta do Trojanovic byla rychlá a mrazivá. Zde rozsvěcujem světla, ať jsme vidět a díky Radimovu světlometu (co mi půjčil pro případ, že se za normálního světla nedostanem do cíle), jsme byli opravdu nepřehlédnutelní :-). Do Frenštátu pokračujem stále z mírného kopce, což je příjemné. Musím tady zdůraznit, že už jsem v tuto chvíli nevěděla, jak se pořádně posadit :-). Kopřivnice je už jen asi 10km. Stmívá se poměrně rychle a auta v protisměru s koli na střeše, která již notnou dobu opouštějí Kopřivnici jsou značně demotivující :-). Jedem pomalu, není kam spíchat, hlavně to ani nejde.

Dojezd na stadion je už téměř za tmy, pořadatelé jsou ale i přes avizovaný konec ve 20hod. stále na místě a neúnavně zapisují všechny "opozdilce", někteří prý přijeli dokonce až po půlnoci. My kolem půl desáté (po 14-ti hodinách a cca 125km).

S Radimem. 

S Peťou. 

Všichni dohromady :-).

Závěrem jedno malé poděkování - Petrovi, protože se mnou jel a prý je to velmi náročné doprovázet někoho pomalého, samozřejmě pořadatelům za uspořádání takové náročné akce. Gratulace patří všem, co se do cíle dostavili a těm, kterým se to náhodou nepovedlo, se to podaří určitě příští rok. Já mám v plánu ujet do třetice celou trasu a to tu prohlašuju veřejně :-).

 JITKA

P.S. Většinu fotek pořídil Petr a Radim dojel na 7. místě....