FyzioSport Mgr. Jitka Stehlíková

Ani přesně nevím, kde jsme se o této akci dozvěděli. Myslím, že to bylo někdy před dvěma lety, ale tehdy, dokonce ani minulý rok se nám nepodařilo se jí zúčastnit. Až letos. Přihlásili jsme se celkem na poslední chvíli, abysme si mohli odvézt i trika, která jsou opravdu nápaditá. Narozdíl od Radima, který má letos naježděné tisíce kilometrů, jsem tušila, že v mém případě dostojí tento "závod-nezávod" svému jménu. Mé cíle byly asi dva hlavní - za prvé - vrátit se v plném zdraví, za druhé - ujet co nejvíce kilometrů v jakémkoli čase.

Můj trénink vypadal takto: na začátku července výjezd na Lysou horu s cyklovozíkem na jeden zátah, poté 1xcca100km po silnici bez vozíku, občas nějaký kratší výlet do 60km, 12dní odpočinku u moře, pak 80km s vozíkem, 40km bez vozíku necelý týden před, sem tam nějaké pobíhání, ale protože jsem nebyla v žádném konkrétním běžeckém tréninkovém programu, tak nic vážnějšího jsem neodběhla, spíš jsem se vzpamatovávala z té 12 denní pauzy.

V pátek před sobotním snažením, jsem byla na 80% rozhodnutá, že nejedu nikam, protože jsem zmokla na kole při cestě z práce a to mi celkem stačilo. Předpovědi na sobotu navíc neslibovaly nic moc dobrého. Nakonec jsem rozhodnutí změnila nebo spíš odložila na sobotní ráno. Když bude pršet nestartuju. Děti se těšily na víkend s dědou a tetou, takže první cesta vedla v pátek před večerem z Kroměříže do Ostravy. Dále jsme pokračovali do Kopřivnice k prezentaci a pak již na noc do Čeladné. V noci ještě dost pršelo.

Sobotní ráno bylo hodně zatažené, mlhavé, zkrátka nic moc. Vstávali jsme kolem půl šesté, jakože vyjedem v 6.15, protože chceme přece stihnout být na místě s mírným předstihem. Nevím, proč jsem si myslela, že se 3 dospělí dokážou vypravit na čas. Takže jsme vajížděli v 6.45 a to ještě s odřenýma ušima. Info o trati, kterou neznáme jsme tedy nestíhali a nakonec jsme tak tak stihli se včas postavit na start.

Těsně před startem.

 Startovní pole bylo na první pohled početné, ale myslím, že hromadu lidí odradilo počasí a nepřijeli. Chvilku po půl osmé bylo odstartováno a všichni se vydali hodně volným tempem vstříct trati, která měřila 120km. Naštěstí (pro mě) byly "povoleny" různé zkracovačky a na to, abych získala medaili, stačilo přivézt razítko z horské chaty na Lysé hoře. Ihned po výjezdu ze stadionu čekalo na účastníky velké zpomalení, které bylo způsobeno nákladním vozem se dřevem, který zatarasil celou silnici a následně poměrně velkým a táhlým stoupáním. Nikomu to ale očividně nevadilo, což mě utvrdilo v představě, že opravdu není kam spěchat a že všichni jsou v klidu a pohodě. Ostatně prezentace probíhala snad až do osmi hodin a každý si mohl odstartovat v pohodě, kdy chtěl. Žádný stres.

Radim s Peťou Novotným se mírně oddělili už krátce po startu. Však ať si jedou. Lysou dám určitě a kdyžtak se pomalu vrátím, o nic nejde. Hned v prvním sjezdu ale cítím v  nohách mně dobře známé chvění a nejistotu. Moje technické dovednosti v této oblasti nejsou zrovna na vysoké úrovni, proto raději zastavuji a pouštím před sebe hromadu lidí, které bych zcela jistě zdržovala. Z kopce se znovu vydávám, jakmile se ujistím, že již nikdo nejede. Radim mi  před závodem vyměnil na kole pláště a postupně zjišťuji, že jsou patrně z nějakého traktoru, protože se v blátě skoro nehnou a je skutečně lepší z toho kopce nějakým způsobem jet a nejít pěšky.

Asi mezi 6. - 7. km dojíždím Radima s Petrem, Radim měl defekt, všechno dal zpět dohromady a znovu se rozjíždí, pak už nemám žádnou šanci jej dojet...

Počasí, které bylo po ránu všelijaké se začíná úpmalučku umoudřovat a už ve stoupání na Ondřejník je možné se velmi hezky rozhlédnout po okolí.

Výhled do údolí při stoupání na Ondřejník

První tajná kontrola byla tak utajena, že ji nešlo přehlédnout. Nacházela se pod Ondřejníkem a už tady bylo zřejmé, že bude nakonec slunečno. Obavy z toho, že zmoknem se rozplynuly.

Z tohoto místa se připojuji ke skupince lidí, která se rozhodla nejet do Frýdlantu lesem, ale po rozumné asfaltce, což vítám, protože jak jsem již napsala, sjezdy nejsou moje nejsilnější stránka, proto volím cestu nejmenšího odporu a pro mě bezpečnější.

Rozhled od horské chaty pod Ondřejníkem.

 Cesta dolů do Frýdlantu n. O. je opravdu docela rychlá. Ve městě je trasa velmi dobře ozačena, takže vůbec nebloudíme. Už odsud se ale začíná pomalu znova zvedat a přes Borovou a Malenovice se vydáváme vstříct Lysé hoře. V Borové je malá pekárna, proto zastavuji, ale zjišťiji, že všechno pečivo vykoupila ta banda, co jela přede mnou, což mi laskavě sdělila milá paní prodavačka . No nic, poprvé ubírám z vlastních zásob, které vezu na zádech a dělám první malou přestávečku

Příjemná asfaltečka se po čase mění v celkém drsné kamenité stoupání, které, jak se záhy ukazuje, je nad mé možnosti, proto radši sesedám z kola a pokračuju pomalu pěšky. Nejsem sama. Občas se mi daří znovu naskočit zpět na kolo, je to ale vždy jen na krátký okamžik.

Mohyla Ivančina ve stoupání na Lysou horu.

 Chvílemi se jede po vrstevnici, tak není potíž na kole setrvat i delší dobu. V tomto okamžiku mi volá Petr, kde asi jsem, že je už nahoře, Radim už patrně je hodně vepředu, nahoře na hoře už ho nenašel. Myslím, že jsem někde těsně pod vrcholem, proto se domlouváme, že mě počká. Výborně, nepojedu snad dál sama. Než se mi podařilo se vyškabkat k vasílači, trvalo to ještě chvíli - asi půl hodiny.  Po vrstevnici se dojelo na asfaltku vedoucí z Papežova a ještě asi 2,5km se stoupalo na nejvyšší beskydský vrchol. Velmi volné tempo se mi ale vyplatilo, protože při mém dojezdu to nahoře vypadalo asi nějak takto:

Chvíli hledám Petra, ještě že existují mobilní telefony. Do mapy tisknem první razítko - medaile je jistá. Po menším obědě - zelňačce s nealko pivkem se rozhodujem, jak budem dál postupovat. Jsou nějaké varianty, z nichž jedna umožňuje pomalý návrat do cíle. To se nám ale moc nechce, po řádném posilnění jsme v pohodě se silami, proto pokračujem dál směrem na Visaláje. Petr je od této chvíle mým společníkem a vypadá to, že až do večera. Už se asi i smířil s tím, že neprojede velou trasu, protože v tomto okamžiku, kdy je po 14hod, je to nad moje možnosti. Tímto mu ještě jenou moc děkuji, sama bych tolik jistě neujela.

Před odjezdem z Lysé hory

Ještě rychle převléct mokré triko, obléknout ještě jeden dlouhý rukáv a spouštíme se dolů. Po sjezdovce nejedu, mám se ráda . Je to pořádný sešup až na rozcestí, kde odbočujem na Visaláje, pak se jede příjemným lesem, loukami, střídavě dolů a zas nahoru. Na jednom lesním rozcestí v tomto úseku si nejsme jistí, kam dál, protože nikde žádná, ani turistická značka, nakonec ale volíme dobře a nebloudíme.

Ve Visalájích nás čeká příjemná občerstvovací stanice, která měla být otevřená pouze do 14hod. I kdyyž je již 14.45, je ještě v provozu. To je pro nás moc dobrá zpráva, protože můžem doplnit zásoby a přidat do mapy další kontrolní razítko.

Na občerstvovačce ve Visalájích, nahoře Peťa, dole já.

Zde mi docházejí také baterie ve foťáku (jak jinak), takže všechny ostatní fotky jsou od Petra. Rozhodování, jak dál není moc dlouhé, protože jsme pořád ok, jedem směrem na Bílý Kříž a dál podle mapy až k horké chatě Slavíč, kde je další kontrola.

 Ve stoupání , které následovalo míjíme celkem dost turistů, proto je potřeba zvýšit opatrnost. Po chvíli ze mě lítají krev, kosti a kusy těla... Dvakrát jsem během krátké chvíle nedobrovolně opustila kolo a válela jsem se po zemi. Pokaždé to bylo při pokusu v kopci na kolo zpět naskočit a rozjet se. No nic je asi potřeba udělat další malou pauzu pro odpočinek a sváču.

Výsvětlivky: bebino hledej na levém koleni :-)

Na Bílém Kříži také přes výslovný zákaz volám Radimovi, jak se mu asi daří a jestli ještě žije. No samozřejmě, že jsem ho vyrušila, a na otázku: co děláš, odpovídá, že je někde na 98 km... Celkem se divil, že nejsme už zpět v Kopřivnici, protože podle původního plánu jsem měla z Lysé jet pomalu zpět. Vracet se nám ale odtud nechtělo, proto znovu nasedáme a jedem moc hezkou cestou dál na Slavíč.

Cestou míjíme moc pěknou kapličku.

Trasa vede dál moc hezkou krajinou po hřebenech a po Česko-Slovenské hranici s překrásnými rozhledy po okolí.

V dálce Lysá hora (tam jsem také byli).

Přírodní, borůvková, občerstvovací stanice. No řekněte, na kterém závodě se tohle podaří?

Další krátký odpočinek.

Historické foto, jedu na kole z kopce :-).

Po svižné jízdě z kopce a dále nahoru přijíždíme, spíš přicházíme k horské chatě Slavíč. V tomto úseku jsem měla problém se vzdáleností, kterou oznamovaly turistické značky. Proto dávám oficiální podnět k přeměření zdejších vzdáleností, protože značky ukazovaly očividně kratší vzdálenosti, než jsme ve skutečnosti naměřili . Nebo navrhuji zkrátit kilometr...

Na Slavíči dáváme do mapy naše poslední razítko, vlastně jich bylo více na výběr, nemohli jsme si vybrat, tak jsem tam buchla rovnou dvě (do stejné kolonky). Bylo již dost hodin - asi 17.30, proto dáváme druhé dnešní teplé jídlo - já vynikající fazolovou polévku (raději ani nepřemýšlím, co to po té zelné z plešaté hory udělá po dojezdu) a kolem 18. hodiny opouštíme oficiální drtičskou trasu a vydáváme se zpět po silnicích. Ono 62km bylo za námi a před námi ještě bezmála skoro jednou tolik, do tmy máme co dělat.

Dole jsme byli ze Slavíče pomerně rychle, jeli jsme kolem vodního díla Morávka a dál přes Pražmo - Lubno - Frýdlant - Čeladnou - Frenštát p. R.

I když jsme zpět frčeli po silnici, nebyla to žádná procházka, kopce se nám nevyhnuly ani tady a to především v úseku, kdy jsme si chtěli "zkrátit" cestu cyklostezkou do Frýdlantu přes Malenovice. A traktorový vzorek na silnici také nic moc na rychlosti nepřidal.

Pohled na Lysou před Borovou a Malenovicemi.

Okolí Borové a Malenovic.

Kostelíček v Borové, kolem 19hod.

Ještě poslední zastávku jsme udělali v Čeladné na náměstí, kdy na mě šel už zase celkem hlad a po předchozích dřívějších zkušenostech jsme raději zastavili a pojedli poslední zásoby. Před námi ještě Kunčice p. Ondřejníkem, Frenštát a nějaké dědiny před Kopřivnicí. Tady už ale rychle začala padat tma. Zvláštní byl pocit, když nás míjela auta, která vezla kola na střechách a jela z cíle už domů. Nevím, co si asi jejich osazenstvo povídalo - nějací chudáčci teprvá přijíždějí... :).

V cíli vládla výborná nálada, Radim na nás čekal několik hodin s vyvětralým nealko pivem :) a dobře se při našem příjezdu bavil. Radim dojel, podle dojezdové listiny, která je k dispozici na stránkách Kopřivnického drtiče na 13. místě... Kdyby nemusel řešit ten defekt na začátku, kdoví, kam by se ještě posunul, ale to by mu to sebevědomí stouplo až příliš :-). Za námi dojela ještě spousta lidí, někteří ještě i kolem půlnoci. Ale o čas tu rozhodně nešlo, spíš o ten pocit, že je člověk schopen se posunout dopředu vlastními silami, v dobré náladě a s přáteli.

Na stadionu v Kopřivnici 21.30. Po 120km.

Pohled do mapy závodu.

 Závěrem

Všem účastníkům patří velká gratulace, pořadatelům pak velké díky. V sobotu 7. 8. 2010 se konala skvělá a pohodová vyjížďka po krásné přírodě Beskyd. Do těchto končin bychom se asi sami nevydali. Na poprvé jsme projeli půlku, příští rok se chystáme na celou trasu. Také doufáme, že se nám podaří sehnat větší partu lidí, kteří se budou chtít projet s námi.